Z Budějovic k moři – značka: PĚŠKY!

„Bylo to hrozný, mám trauma!“

Touto větou začíná kamarádka popis své pěší tůry z Českých Budějovic k moři, kterou podnikla v létě 2018 s partou přátel.

Neměla moc zkušeností s trekováním v horách a několikatýdenní pochod s těžkým batohem pro ni byl také novinkou.

Tento článek je pravým opakem běžných cestovatelských příspěvků, ve kterých lidé líčí jak to bylo super a všechno se jim vydařilo. Tak jako v běžném životě není vše jen růžové, tak i na cestách občas doslova cedíme pot, krev a slzy.

Od té doby, co Markéta podnikla tuto „bláznivou“ výpravu, už má na kontě mnoho dalších cestovatelských zážitků. Ze svého „traumatu“ se rychle otřepala – je to nezmar! 😀 Spolu jsme mimo jiné projely i Transsibiřskou magistrálu z Moskvy přes Ulánbátar až do Pekingu. Články z této cesty si můžete přečíst TADY.

S touto nezdolnou cestovatelkou jste se na mém blogu mohli setkat už několikrát. Mimo jiné díky ní máme užitečné informace o životě a práci na Islandu. Oba články si můžete přečíst TADY.

Unikátní zápisky z jejího vyprávění o treku do Itálie vznikly při setkání v naší oblíbené brněnské čajovně. Článek záměrně není koncipován jako rozhovor, aby se zachovala autentičnost Markétiných čerstvých a intenzivních zážitků.

Ode mě má velkou poklonu, protože sama už mám nějaké treky za sebou, včetně Himálaje a naprosto si uvědomuji, jak intenzivního zasvěcení se jí dostalo – myslím že křest ohněm je slabé slovo. Prokázala hodně psychické i fyzické odolnosti, že to nevzdala už ze startu a poprala se s komplikacemi, které si někdy vlastní neznalostí způsobila.

„Bylo to hrozný, mám trauma!“ Začíná Markéta své vyprávění.

Šli jsme s partou přátel pěšky z Českých Budějovic do italského města Duino – k moři.

Trasa měla něco kolem 666 km, denně jsme ušli průměrně 20 – 30 km.

S vedoucím výpravy – Kájou, jsem se seznámila, když začínal svou výpravu pěšky ze severu na jih Islandu. Na Islandu je obydlené vesměs jen pobřeží, ve vnitrozemí není nic. Doslova nic, žádní lidé, žádné obchody, žádné cesty, žádný signál… Jen lávové pole, příšerné počasí a hrozný vítr. Jelikož Kája tuhle výpravu přežil a nebyl to jeho první podnik tohoto typu, říkala jsem si, že jestli někdy něco podobného zkusím, bylo by fajn vyrazit s někým takovým.

Pár měsíců na to se mi ozval s novým nápadem – dojít pěšky z Budějovic k moři. Na léto jsem plány neměla, přírodu mám ráda, chůze mě baví, kempování jsem vždycky chtěla zkusit a navíc Kája říkal, že to bude v pohodě…

Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Kdybych s tím (s trekováním) měla nějakou zkušenost, tak si svou účast na cestě asi rozmyslím.

Jediná věc, co jsem z batohu nakonec nepoužila, byly sluneční brýle. (Počasí bylo totiž vážně „skvělé“).

Cesta trvala měsíc. První týden byl pro mě úplně děsný.

Hrozně důležité jsou na takové cestě boty. Ideálně trailové boty, ne trekové. A taky musí být dobře rozšlápnuté. . Vzhledem k tomu, že jsem boty a všechnu další výbavu nakupovala na rychlo, před odjezdem za dalším dobrodružstvím do Švédska, tak prošlápnuté nebyly a už po 2 hodinách jsem měla puchýře. Navíc se mi to zanítilo, měla jsem půl nohy zarudlé a trpěla jsem jako kůň. Doktor by ti řekl, že to máš nechat odpočívat, ale na to není čas, takže jdeme dál.

Taky jsem trpěla kvůli tomu batohu – batoh a výbavu jsem sice měla díky Kájovým radám, tak ultralight jak to jen šlo, ale i tak záda po celodenní zátěži trpěla.

A pak přišly Alpy…

Při prvním výstupu jsem myslela, že pojdu. Na vrcholek hory jsme se dostali až k večeru, a rozhodli se, že tam riskneme přespání. Když jsme se chtěli uložit na noc, došel bača se psem. Prý máme být za 10 minut pryč. Tak jsme to šli za tmy, jen s čelovkama, dolů.

V horách začala mít polovina výpravy problémy s koleny. U mě to bylo tím, že nikdy takovou zátěž nezažily, u Káji potom nejspíš naopak kvůli tomu, že je v horách trápil od mládí. Každopádně jsme oba zvažovali, že pojedeme domů. Nakonec jsme si řekli, že dojdeme do Murau a když už jsme tam byli, rozhodli jsme se jít dál.

Tak nějak jsem si myslela, že když to jdeme měsíc, nepůjdeme přes hory, půjdeme asi nějakou oklikou, údolím a tak. Ale šli jsme pořád přes hory. To byl masakr. Víš co, když na to nejseš zvyklá… A hlavně ten bágl a ty nohy…

Bez trekových holí si to nedokážu představit.

Poslouchej, tohle je nejoblíbenější historka všech: Šli jsme v dešti, v zemi bylo hodně děr a výmolů… Jdeš v dešti, potíš se a tak… Došli jsme až do horské chaty, kde jsme se chtěli na chvíli skrýt před deštěm. V místnosti byla nějaká rodinka a parta jiných lidí. Všichni se velmi rychle sbalili, zaplatili a odešli. Nevěnovali jsme tomu pozornost. Až když jsme odcházeli, servírky s provinilým výrazem rychle otevíraly okna a druhá místnost v chatě byla nacpaná k prasknutí. To ti pak dojde, že už asi vážně pěkně smrdíš.

V Itálii bylo vedro, bylo to hodně náročné.

Poslední dny už mi bylo hrozně. Byla jsem vyčerpaná, hlava mě bolela, břicho mě bolelo, tělo už prostě nemohlo. Nemohla jsem ani jíst. Lokla jsem si vody a bylo mi x hodin zle.

Vyvrcholilo to předposlední den, kdy jsem dostala šílený průjem, jako nikdy v životě. Nic nepomáhalo. Už mi to ale bylo tak nějak jedno. Nechtěla jsem to vzdát tak blízko před koncem, ale hlavně jsem to chtěla mít za sebou.

Poslední den treku byl taky náročný, ale když už jsem v dáli viděla město, dostala jsem znovu energii a došla jsem to.

Večer přišla bouřka, ani v moři jsem se nevykoupala, vyprané oblečení neuschlo. Celá tahle cesta byla tak náročná, že mě ani nepřekvapilo, že i poslední den skončil podobným fiaskem.

Z těch 28 dní na cestě se mi opravdu líbil asi jen jeden den. Šli jsme kolem řeky Soči, konečně se mi zahojily puchýře na nohách, zvykla jsem si na chůzi, na zátěž a od té řeky šel takový svěží vzduch – to bylo vážně super.

Když se mě ostatní poslední večer ptali, jestli bych to šla znovu, koukala jsem na ně jak na blázny.

Od konce tohohle „výletu“ ale neuběhlo zas tak moc času a přepadl mě zvláštní pocit… Chyběly mi hory… A sakra…

Markétě moc děkuji za odvahu a upřímnost, se kterou mi pro vás svoje zážitky svěřila. Ne každý dokáže takto otevřeně říct, že se mu něco v životě trošku nevyvedlo. Opravdu si toho cením! A pokud jste začátečníci a chtěli byste se vydat také na nějaký větší trek, budu moc ráda, pokud si v článku najdete třeba i nějaké poučení. 🙂