Řízení vlevo a na co si dát pozor

Článek nejen o řízení, ale i o autopůjčovnách a vlastních zkušenostech.

Když jsem se chystala rezervovat auto pro náš irský roadtrip, hledala jsem si informace, jaké to je řídit na levé straně. Nic moc jsem nenašla a zároveň se mi zdály informace trošku zastaralé.

Je na čase vzít informovanost řidičů do vlastních rukou. 😀

Informace zde uvedené pochází z mých vlastních zkušeností a vztahují se především na Irskou republiku a Severní Irsko (UK), ale myslím, že budou bez problému použitelné i jinde ve Velké Británii.

Předpokládám, že sem nepojedete vlastním vozem a že si auto budete chtít pronajmout.

První problém autopůjčoven je, že neakceptují debetní karty a musíte tedy mít kartu kreditní, kterou použijte už při rezervaci. Stejnou kartu pak předložíte při samotném vyzvedávání auta a z této karty vám budou strhávat peníze. Bez kreditní karty to opravdu nejde a není šance to obejít. Určitě nespoléhejte na to, že sem přiletíte a že se to „nějak“ vyřeší. Nevyřeší a pravděpodobně z toho budete mít jen trápení.

Pokud je vám méně než 25 let, připravte se, že budete muset ve většině případů uhradit poplatek za „mladého řidiče“. Pokud je vám méně než 21, auto s největší pravděpodobností nikde nedostanete.

Při pronájmu auta po vás budou chtít depozit, tedy čásku, která bude garantovat, že auto v pořádku vrátíte. Většinou vám ale neřeknou, jaká částka to bude. Nám to už nejednou způsobilo potíže, protože depozit se zablokuje na vaší kartě a vy až do návratu nemůžete s těmito penězi disponovat.

Mě třeba tentokrát chtěli bloknout depozit ve výši 1500 eur, při bankovním přepočtu to vycházelo na nějakých 40 000. Já počítala s depozitem 1000 eur a tohle bylo trošku nad rámec rozpočtu. Musela jsem si tedy dokoupit pojištění auta za cca 250 eur, a tím pádem jsem nemusela dávat depozit. Nevím do jaké míry je to vyčůranost autopůjčoven, které prostě ví jak vydělat, nebo do jaké míry se potřebují pojistit, protože mají špatné zkušenosti. Každopádně dopředu informace většinou nedostanete a na místě pak musíte řešit spoustu věcí operativně. Nebo se zkuste předem spojit s autopůjčovnou a vyžádat si detailní informace konkrétně k vaší zápůjčce.

Pokud máte kreditku, dostatek peněz, platný řidičák a vhodný věk, vše se vždy dá „nějak“ vyřešit.

Auto už jsme v Irsku brali třikrát a vždy nás čekalo nějaké nepříjemné překvápko, naštěstí pokaždé se šťastným koncem.

Ve chvíli kdy vše šťastně vyřešíte a dostanete klíčky od auta, přichází první problém – sednout si na správnou stranu, tedy doprava. 😀  Člověk jde totiž automaticky na levou stranu, jako doma.

Další věc je, že jste pravděpodobně v úplně jiném autě, než jste z domova zvyklí. Já mám Nissan Qashqai, který za mě pomalu i přemýšlí, a tak naladit se na malý Seat, kde se všechno musí dělat manuálně, mi chviličku trvalo.

Asi nejnáročnější pro vás v prvních chvílích bude řazení. Možná budete stejně jako já bezmyšlenkovitě narážet pravou rukou do dveří, kdykoliv budete chtít přeřadit. 😀 Ale to za den, dva přejde. Doporučuju se pro jistotu v autě zamknout, ať máte klid, že dveře omylem neotevřete. 😀

Převody jsou orientované stejně, jako v našich autech, takže jedničku, dvojku budete řadit od sebe, trojka a čtverka jsou uprostřed, pětku budete řadit k sobě. Stejně tak pedály jsou seřazené stejně jako u nás – spojka, brzda, plyn.

První den jsem měla pocit, že řadící páku spíš ulomím, nějak jsem neměla ten správný úchop a pohyb, avšak už druhý den to bylo lepší a zbytek pobytu už jsem řadila naprosto s přehledem – levou rukou, bezmyšlenkovitě a hladce.

Plecháček najdete TADY

V našem autě byly blinkry nalevo a stěrače napravo, tak jak jsme tomu zvyklí z domova. Někteří ale říkají, že to měli ve svém autě prohozené. Tedy blinkry napravo a stěrače nalevo. Doporučuji si před jízdou všechno vyzkoušet a zjistit, co kde je a jak to funguje. Prvních pár kilometrů se budete pekelně soustředit na jízdu ve správném prutu a na ovládání auta už nezbude kapacita.

Začátky jsou legrační, připadáte si, jako byste řídili poprvé. Mozek se vám může zbláznit, jak se šíleně soustředíte na to, co a jak máte dělat.

Mějte neustále na paměti, že se máte držet v levém jízdním pruhu. Na dálnici je levý pomalý a pravý rychlejší. Předjíždí se zprava. Pokaždé když sednete do auta, řekněte si, že se má jezdit vlevo. Pozor hlavně na křižovatkách! Mně to první kilometry dělalo trošku problém. Musela jsem na to vědomě myslet, pak už se mi ale řízení krásně zautomatizovalo a bez problému jsem fungovala.

Chce to jen čas a velkou opatrnost v prvních chvílích, protože náš mozek má mnohaletý návyk dělat věci tak, jak má naučené a vy mu najednou nutíte úplně jiné informace.

V prvních dnech vám také může dělat problém držet se ve svém jízdním prutu. Já jsem si ze začátku neustále kontrolovala ve zpětných zrcátkách, kolik mám po stranách auta místa. Nejlíp mi bylo na dálnici, ale na úzkých silničkách jsem občas trpěla. Měla jsem pocit, že se tam nevlezu a že se s protijedoucím autem musím srazit. Takhle panika mě ale brzy přešla a mozek se naučil vnímat prostor z jiného úhlu.

Místní velmi rádi parkují jen tak hala bala, a tak při projíždění městeček často objíždíte auta, parkující do poloviny vašeho jízdního pruhu. Tady pozor na vnímání prostoru na levé straně, ať nepřijdete o zrcátko! Byli jsme svědky toho, jak takhle turista objížděl stojící auto a srazili se zrcátky. Stojící auto o zrcátko přišlo úplně, ale turista byl ok a ihned z místa odjel. 🙁 Chudák místní, zrcátko na straně řidiče mu bude velmi chybět!

Za deset dnů, kdy jsem každý den najela alespoň 300 km jsme se nesetkaly s jedinou komplikací. Jediné dvě chyby, kterých jsem se dopustila byly naštěstí banální. 😀

Poprvé jsem omylem najela do pravého jízdního pruhu a uvědomila jsem si to ve chvíli, když proti mě  vyjelo auto. Naštěstí jsme měli mezi sebou dostatečnou vzdálenost, v pohodě jsme se vyhnuli a vše bylo v pořádku. Já už jsem od té doby nikdy takovou blbost neudělala. Tenkrát se to stalo večer, šly jsme z restaurace, kde jsme si dávaly večeři a moje hlava už byla po celém dni asi trošku unavená.

Druhé chyby jsem se dopustila tehdy, když jsem objížděla auto zaparkované tak hloupě, že zasahovalo do vozovky. Zároveň jsem se snažila nenajet do pravého jízdního pruhu, ve kterém byl rušný provoz. Za mnou fronta, neměla jsem moc možnost nad něčím přemýšlet, a tak jsem auto objela tak hloupě, že jsme se srazili zrcátky. Stojící auto bylo úplně ok, nemělo ani škrábaneček!

To moje na tom bylo podstatně hůř. Zrcátko vypadlo z rámu, a houpalo se připevněné na drátcích. Po chvilce štelování se mi podařilo zrcátko zacvaknout zpět do rámu a mohly jsme jet dál, jako by se nic nestalo. V tu chvíli jsme byla ráda, že máme auto pojištěné a že bych eventuelně nemusela nic řešit. 😀 Od té doby jsem byla na levou stranu auta obzvlášť opatrná.

Irové jsou obecně velmi pohodoví řidiči. Netroubí, neproblikávají, jsou tolerantní k turistům, kteří s jízdou občas bojují. Na silnici panuje velmi pohodová atmosféra, povětšinou jsou jízdní pruhy široké, vedle nich prostorné odstavné pruhy, do kterých uhýbáte, když vás někdo potřebuje předjet, ale nemůže přejet do protisměru.

Kvalita vozovky je téměř všude naprosto perfektní! Žádné výmoly, žádné zvlnění… Krásný nový asfalt a skvěle viditelné pruhy.

Dopravní značky jsou jasné a srozumitelné, velmi podobné těm, na které jsme zvyklí u nás. Když jsme natrefily na nějakou neobvyklou značku, snadno jsme si domyslely její význam.

Na dálnici v Irsku se jezdí 120, mimo obec pak 100. V obci někdy 60, někdy 50 a někdy projedete stovkou. Záleží, kde se zrovna nacházíte a zda vjíždíte do městečka, nebo jen projíždíte mezi pár domky, stojícími opuštěně mimo město. Pokud je ale někde dopravní omezení, vždy je to viditelně uvedené na ceduli. Rychlost se měří téměř v každé obci, ale vždy vás na stacionární radar dopředu upozorní.

Mě nejvíc baví, když před prudkou zatáčku dají ceduli 100 a pod to napíšou „Drive carefully“. 😀

Co se týče parkování, většinou nikdo moc neřeší kde a jak stojíte, pokud vyloženě nezavazíte. Já jsem z Brna zvyklá být permanentně na jehlách, jestli na autě nenajdu lísteček s pokutou za špatné parkování, protože naši policajti se v tom vyloženě vyžívají. Stejně tak milí sousedé, kteří nemají co na práci rádi volají policii kvůli každé blbosti. V Irsku tohle nehrozí a po pár dnech si rychle zvyknete na to, že auto můžete bezpečně nechat téměř kdekoliv. Je to super pocit!

Co se týče řízení auta v Severním Irsku, většina autopůjčoven už rovnou počítá s tím, že i tam pojedete a rovnou uvádí v podmínkách, že je to ok.

Téměř vše výše uvedené je totožné pro obě země.

Severní Irsko spadá pod Velkou Británii, a tak se délky uvádí v mílích, yardech a stopách. Což je někdy dost vtipné… Když mi navigace oznámila, že za 750 stop mám odbočit doleva, byla jsem úplně ztracená. 😀 Jediné, jak si můžete trošku pomoct, je zapamatovat si převody z mílí na kilometry, z yardů na metry a ze stop na centimetry, ať máte v hlavě aspoň trošku představu o vzdálenostech.

Na severu mi taky trošku vadilo, že jsem téměř nikde neviděla dopravní značky, informující o maximální povolené rychlosti. Dost často jsem tedy jela trošku na slepo a řídila se podle místních řidičů. Nemůžu vám tedy říct, jak rychle se tam smí jezdit, protože to sama netuším. Možná by nebylo od věci si vyhledat tyto informace na internetu, ale nějak mi to v tu chvíli nedošlo. Já takové věci řeším vždy až v praxi, přípravnou fázi hodně flákám. 😀

Když to celé shrnu, tak mi řízení v Irsku přišlo super, užila jsem si to a ráda bych stejnou pohodu zažívala i na našich silnicích.

Půjčení auta je ideální způsob, jak ostrov prozkoumat a dostat se i do zapadlých koutů země.

Za sebe mohu jen doporučit!

Budu ráda, když mi pak napíšete, jaké byly vaše první dny jízdy na levé straně vozovky. 🙂