Nové začátky a divoké kotrmelce

Říká se „Chceš-li Boha rozesmát, pověz mu své plány.“

A tak jsem v duchu tohoto citátu své plány držela relativně pod pokličkou. I tak se ale ten někdo nahoře, na můj účet, asi trošku baví.

Před rokem jsme s přítelem zrekonstruovali byt v Bratislavě a byla jen otázka času, kdy i já se tam přesunu na trvalo.

Nespěchala jsem na stěhování, přestože mě permanentní pendlování mezi Brnem a Bratislavou hrozně unavovalo. Život v kufru je fajn, ale po pár letech vás to začne vyčerpávat.

Bylo jasné, že takhle to už moc dlouho nepůjde. Víkendy v Bratislavě, pracovní týden na cestách nebo v Brně.

A jak už to tak bývá, když dlouho váháte a zdráháte se udělat rozhodný krok, život to vyřeší za vás a vy se nestačíte divit.

Souhra několika událostí mě přiměla udělat konečně to rozseknout a po téměř šesti letech odejít z japonské firmy, kde jsem měla na starosti obchodní zastoupení v České republice a na Slovensku.

Místo úlevného pocitu a těšení se na nové zítřky však přišly jen stresy a problémy.

V tomto duchu se nesl celý leden i únor 2020.

Odchod z práce je vždy náročný, tentokrát ale o to víc, že byl souběžně doprovázený stěhováním na Slovensko.

Začátkem března mě čekala „poslední dovolená“ na Kanárských ostrovech a zbývající čas do konce měsíce jsem měla strávit stěhování, oběháváním úřadů a obecně odchodem z práce.

Co se dělo od poloviny března už sami dobře víte, pocítili jsme to intenzivně všichni a jedno je víc než jasné – tento koronavirový čas není vhodný ani na odchod z práce, ani na běhání po úřadech natož na stěhování do zahraničí…

Ve zdraví, i když s komplikacemi (letiště se jedno po druhém zavírala a mezinárodní doprava už byla zastavená), jsme se vrátili z dovolené a hybernovali ve dvoutýdenní karanténě. Čas, který jsem měla strávit stěhováním se z jedné republiky do druhé jsem strávila zavřená v bytě.

Dostala jsem velkou a intenzivní lekci NEplánování. A také jsem si uvědomila že fakt nesmím všechno odkládat „na potom“.

Moje situace se na konci března, po přečkání domácí karantény, měnila doslova z hodiny na hodinu. Bylo jasné, že stěhovat se se vším všudy z Brna do Bratislavy teď nepřichází v úvahu. Ale co dál? Do odchodu z práce i do vystěhování z mého brněnského bytu zbývaly doslova hodiny a já jsem stále nevěděla, kde budu zítra spát, kam mám dát všechny věci a kde teda vlastně skončím? Lidé na které jsem spoléhala selhali, autu se pokazila spojka, simka v telefonu nefungovala a vládní opatření se čím dál víc zpřísňovala…

A jak to bylo dál?

Přežila jsem…zatím 😀

Mě samotnou zajímá jakým směrem se můj život bude ubírat až se z tohohle koronavirového záseku vymotáme.

Dám vám vědět, až bude bezpečnější o tom mluvit nahlas. 😀

Zatím se opatrujte a buďte vděční za všechno pěkné a dobré co vás přes den potká. To je klíč ke štěstí i v těchto náročných dnech.

PS.: Neberte tento článek jako stížnost, naprosto si nestěžuji, spíš jen lehce nastiňuji, jaká překvapení nám život dokáže připravit. Moc dobře vím, že někteří lidé jsou v mnohem horší situaci a bojují doslova o holý život.