Nové začátky a divoké kotrmelce – 2. díl

Pokračování prvního dílu, který vypráví o tom, že načasovat si stěhování na Slovensko na dobu, kdy propukne koronavirová pandemie, není úplně nejlepší nápad.

Pokud jste první část nečetli, najdete ji TADY.

V minulém díle jsme se rozloučili ve chvíli, kdy jsem zoufale nevěděla co se sebou.

Normální stěhování na Slovensko nepřipadalo díky vládním opatřením v úvahu a já měla dva dny na to, abych vymyslela plán B.

Věci jsem se rozhodla nastěhovat do garáže k dědovi, půl hodiny jízdy od Brna, která byla naštěstí prázdná a mohla tak v klidu pojmout celý můj život.

Ve spěchu jsem balila všechno co mi přišlo pod ruku. Oblečení, knihy, dokumenty a ostatní majetek letěly bez ladu a skladu do krabic, kufrů a igelitových pytlů. Hodně věcí jsem v bytě prostě nechala pro další nájemníky, protože už nebylo v mých silách je stěhovat.

Po ruce jsem si nechala jen evakuační zavazadlo, které obsahovalo základní hygienu, pár kousků oblečení, počítač a důležité dokumenty pro odchod z práce i z bytu. Pořád jsem nevěděla, kam vlastně potom půjdu…

Velmi jsem chtěla zpátky na Slovensko, protože tam už mám vybudované alespoň nějaké zázemí. Když se tam nedostanu, uvidíme se s přítelem kdo ví kdy. V tu dobu se mluvilo o tom, že hranice zůstanou zavřené dva roky! A navíc jsem tam před dovolenou přestěhovala už i kočku…

Když jsem do garáže odvezla první várku věcí, autu se z ničeho nic pokazila spojka. Moje zoufalství ještě vzrostlo. Další komplikaci fakt nepotřebuju! Byla jsem ráda, že jsem dojela zpět do Brna – v servisu mi nedoporučili dál jezdit, nebylo by to bezpečné. V současné situaci prý dokážou náhradní díl získat během pár dní a cca do týdne bych mohla mít zase funkční auto. Tolik času jsem ale neměla.

Všechno špatně…

Spásu jsem našla tam, kde bych ji vůbec nečekala a rčení „V nouzi poznáš přítele“ se potvrdilo.

Našel se kamarád, který byl ochotný mi odstěhovat zbytek věcí do garáže. Víte, v té době byla koronavirová panika na vrcholu a slabší povahy odmítaly sednout s „cizím“ člověkem do auta.

Teď už se tomu směju, ale dokonce se našel člověk, který hystericky šířil informaci, že setkat se se mnou je nebezpečné…

S velkou pomocí kamaráda jsme tedy přestěhovali zbytek věcí do garáže, odevzdala jsem klíče od bytu, rozloučila se s prací a skončila jen s evakuačním zavazadlem.

Můj následující plán byl odvážný – přejdu hranice pěšky!

Kamarád mě odvezl do Hodonína a s velkými nervy a všemi dokumenty jsem se vydala k policii, která hranici hlídala. Pokud mě na Slovensko nepustí, tak teprve začne „sranda“ a já si budu muset rychle najít alternativní bydlení na neurčitou dobu.

Polici jsem situaci vysvětlila, ukázala doklady o odchodu z práce i o ukončení bytu a prokázala se kartou trvalého pobytu na Slovensku (bez té bych neměla nejmenší šanci!).

V té době mohli pendleři (lidé žijící v jedné zemi a pracující v zemi druhé) volně přecházet hranice, a tak mi byl díky bohu umožněn průchod přes hranice.

Vydala jsem se s batohem na zádech na kilometrový pochod z české strany hranice na tu slovenskou, kde mě vyzvedne přítel.

Řeknu vám, že tahle túra mi přišla nekonečná. Míjela jsem další policejní hlídky, udělalo se vedro, byla jsem ve stresu jestli mě někdo nevrátí zpátky – prostě jsem měla strach a cítila jsem se jako nějaký uprchlík. Projíždějící kamioňáci na mě jen nechápavě koukali. Řeka Morava byla najednou tak strašně široká a slovenská hraniční kontrola v nedohlednu…

Tohle byl nejdelší kilometr v mém životě. Konečně jsem se dostala ke Slovenské policii a nanovo začalo vysvětlování, předkládání dokumentů a kontrola trvalého pobytu v zemi.

Díky bohu jsem i tady uspěla a moje poslední „pendlerská“ cesta byla u konce.

Teď zpětně mi to přijde celkem vtipné a možná to takhle napsané zní příliš banálně. Byly to však hrozné dny plné nejistoty a otazníků co bude se mnou s námi námi všemi i s celou planetou…

Státní hranice zůstaly pro obyčejné smrtelníky zavřené ještě další dva měsíce a nebylo mi z toho lehko. Měla jsem strach kdy se dostanu zase do ČR, kdy se uvidím s rodinou a přáteli, kdy se dostanu na úřady vyřídit nezbytné věci a taky kdy se dostanu do garáže aspoň pro pár kousků oblečení.

Přišel červen a s ním uvolnění opatření na hranicích a první cesta domů do Česka po několika měsících. Bylo to zvláštní a byla jsem z toho docela nervózní. Člověk už podvědomě čeká, co se zase semele a čím nás politici překvapí.

A překvapili…

Do ČR jsem odjížděla s „výjezdní doložkou“, která mi umožňovala se na Slovensko vrátit do 48 hodin, bez nutnosti karantény. Když jsem stála na hranicích v koloně, vláda oznámila že od dalšího dne se už může cestovat bez omezení. No pecka…já si taky musím všechno užít do syta. Kdybych jela až zítra, mohla jsem si ušetřit nervy na hraniční kontrole.

Z této koronavirové doby si odnáším silné ponaučení, že nic není samozřejmé a všechno se může během vteřiny o 180 stupňů změnit.

Ale nejhorším pocitem z té doby je strach. Strach který se nám vnucoval ze všech stran. Vadil mi nedostatek pravdivých informací a záměrné překrucování a zkreslování faktů. Moje mínění o televizních zprávách tehdy ještě více kleslo.

Teď už snad mám ty divoké kotrmelce za sebou a můžu se těšit na ty skvělé nové začátky. Na Slovensku, stejně jako v Česku, se život vrací do ulic a my si tak s povděkem můžeme užívat všeho, co jsme dřív považovali za samozřejmé.

Doufám, že i vám všem se blýská na lepší zítřky a pandemii jste přestáli v relativní pohodě a ve zdraví!

PS.: Neberte tento článek jako stížnost nebo fňukání. Naprosto si nestěžuji, spíš jen lehce nastiňuji, jaká překvapení nám život dokáže připravit. Moc dobře vím, že někteří lidé byli a stále třeba jsou v mnohem horší situaci a bojují doslova o holý život.