Jak jsem málem neodletěla

Dneska to nebudou žádné chytré řeči a rady do cestovatelského života. Dneska to bude o tom, že i přesto, že cestujete často, může se vám vše ošklivě zkomplikovat.


Sobota 28.7. – 7:00.

Budím se krásně vyspaná, odpoledne odlétám, všechno je tip top. Jsem sbalená, doma poklizeno, kočka u hlídací tety. Ideál.

Hážu věci do auta a užívám si cestu do Prahy. Super písničky, krásné počasí…a pak se idylka rozplynula.

S vykopávkami, zúženinami a rychlostními omezeními jsem počítala. Počítala jsem i s menšími kolonami. Měla jsem dostatečnou rezervu. Ani ve snu mě nenapadlo, že ani dostatečná časová rezerva mi nebude stačit!

První kolona asi na hodinu byla už někde u Jihlavy. Polovinu času jsme se ani nehnuli, druhou polovinu se jelo sotva krokem.

Ségra už mi psala že je na letišti (o hodinu dřív než bylo třeba 🙂 a já sotva vyjela z kolony, před sebou ještě nějakých 100 km.

Ok, no nebudu dělat paniku, zatím jakš takš stíhám a jede se sice pomalu, ale plynule.

Uklidňuju sama sebe a v hlavě promýšlím plán, jak Verču navigovat aby zjistila, kdy se jí otevře odbavovací přepážka, do kdy nejpozději si musí odbavit zavazadlo a hlavně jestli nemá let zpoždění, což by mi moc pomohlo. Já mám jen příručák, proběhnu pak rychle na security a jsem v pohodě. Posílám jí přes mobil elektronický boarding pass aby v případě potřeby mohla fungovat sama. Ještě že se dneska dá všechno zařídit jen přes telefon a handsfree v autě funguje skvěle.

V tom dojíždím druhou kolonu a vím, že teď už je to v prčicích. Navigace mi ukazuje zdržení na další hodinu!

Neustále si opakuji, že to bude dobré!

Kolona se nehýbe a na mě jde stres. Volám s Verčou a řešíme co a jak. Uklidňuje mě, že to bude ok.

Projíždí kolem záchranka a v závěsu další zdravotníci. Tohle nebude dobré!

Po dvaceti minutách stále na stejném místě se mi začíná dělat zle. Teď už jsem měla přijíždět na letiště… Stále mám nějakých 80 km do cíle a nehýbe se to. Jsem v pasti! Tři pruhy ucpané, venku 35 stupňů, v autě snad dvakrát tolik a klimatizace nestíhá. Je mi hrozně, začínám si uvědomovat, že nemám šanci přijet včas, že asi neodletíme. Výlet na který se ségra těší už několik let a já trčím na dálnici bez jakékoliv šance cokoliv udělat.

Je mi strašně, bezmocně a zoufale.

Pokud nebudu v 15:00 na letišti tak neletím nikam, to už je jasné.
Připadala jsem si jako na Srí Lance, kde 180 km jedete minimálně 5 hodin a vůbec netušíte, kdy vlastně dorazíte.

Zoufale si potřebuji s někým povídat a držet se trošku při smyslech. V hlavě plánuju všechny možné alternativní plány.

Variantou je, že Verča odletí a já za ní přiletím dalším letem, abychom alespoň jednu letenku využily. Všechna letadla jsou ale plná a navíc nad Anglií řádí nějaká bouře a působí velké komplikace v letecké dopravě.

Tak ze srandy uvažujeme, kam poletíme jinam, nabízí se let do Skotska. Říkám, že přinejhorším se vrátíme domů, přebalíme kufry na letní věci a pojedeme někam k moři. Srandičky se slzami v očích.

Přiznávám, že jsem si samým zoufalstvím v autě i pobrečela.

Najednou se auta daleko před námi daly maličko do pohybu a krok za krokem jsme se všichni pomalu hýbali. Pořád tu ještě byla šance dostat se na poslední chvíli na letiště!

Kličkovala jsem mezi auty a snažila se co nejdřív dostat vpřed. Rychlostí 2 km za hodinu. Moc se omlouvám všem, které jsem musela předjet, byť jsme všichni byli z dlouhého stání v kolonách nešťastní a taky moc děkuju těm, kteří mě pustili před sebe!

Úplně zavrhuji možnost jet na už zaplacené parkoviště, na Go Parking, kousek od letiště. Těch 1500,- oželím. Moje jediná šance je jet přímo na letiště a nechat auto tam a rychle utíkat na terminál.

Volám na letiště, abych si ověřila, zda tam nějaké místo ještě bude. Odkazují mě na jejich online rezervační systém. Ten už jsem zkoušela a tak odpovídám, že tam mě to pustí jen tři hodiny před příjezdem, ale já tam budu za méně než hodinu. Vysvětlila jsem jim urgentnost situace. Dispečer odpovídá, že v parkovacím domě C ještě pár míst je. Že mám jet rovnou tam. Je to hned u Terminálu 1.

Od Veroniky vím, že odlétáme z jedničky, takže šance tu pořád je. Dalších 2600 za parkování je jen malá daň za to, že to stihnu.

Konečně vyjíždím z kolony, porušuju všechny možné dopravní předpisy a na letiště přijíždím 14:55.

V parkovacím domě nacházím po pár minutách snad poslední volné místo. Rychle parkuju, beru věci z auta a už běžím za ségrou, která na mě čeká.

Rychle probíháme pasovou i bezpečnostní kontrolou. Máme štěstí a nikde nejsou velké fronty. Za chvíli už čekáme na boarding do letadla. Pořád máme ještě 10 minut k dobru.

Chvíli před plánovaným odletem nám oznamují, že let bude opožděn. Já to věděla… Škoda že to neoznámili dřív. Ušetřila bych si tolik nervů a taky peníze za další parkování. Ale co se dá dělat. Pořád to vyjde lépe, než nová letenka.

Padá na mě obrovské vyčerpání z událostí posledních hodin a všechno to musím teprve trošku strávit.

Naštěstí vše dobře dopadlo a my s 90 minutovým zpožděním odletěly do Dublinu.

Když si kluci, sedící vedle mě v letadle, na noťasu pouštěli záběry ze svého surfování někde v Asii, tak ze mě veškerá únava spadla a dostala jsem zase chuť na další dobrodružství.

Ale že to teda byla odporná cesta. Už nikdy víc!

Takže ne, není to vždycky dokonalé, ale vždycky to stojí za to. Každá cesta vám něco dá, byť to může být úplně jinak, než jste čekali.

Už spokojené v Dublinu v autopůjčovně. 🙂

Anna Škvařilová
Miluji cestování, svobodu a dobrodružství. Mou vizí je rozšiřovat lidem obzory a zvednout je od televizí. Ve světe se dozví a naučí mnohem užitečnější věci a zbaví se spousty zažitých stereotypů.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů